Polštářová bitva

V úterý 12. září jsme odcestovali na adaptační pobyt na faru do Čučic. Plni očekávání jsme si vezli kufry až do cíle naší cesty. Celý den naplněný programem uběhl velmi rychle a z ničeho nic ukazovala kostelní věž osm hodin večer. Bim, bam, bim, bam…
Podařilo se nám úspěšně přežít vše, co si pro nás letos středisko volného času připravilo. Paráda! Také jsme se překonali a snědli jídlo, které nám paní kuchařky letos navařily. Bomba! A dokonce nám ještě zbývala energie na večerní program. Ano! Konečně nastal ten pravý čas pro vyvedení nějaké lumpárny. Ale jaké?
Podivná atmosféra se vznášela v povětří. Pořád se ale nic nedělo. Jediná věc, jež přerušila všecku nudu, byla návštěva Vítka a Rádi. Povídali jsme si a rekapitulovali únavný den. Stále se celkem nečinně sedělo a breptalo. A vtom se to semlelo!
„Pozor, letí,“ zvolal kdosi. Než jsme ale vůbec stačili zamrkat, přistál Terčin obrovský bílý nepovlečený polštář Janči na hlavě. Začala polštářová bitva!
V pár vteřinách se holčičí pokoj proměnil v bitevní pole. O munici nebyla nouze. Střely kreslily vzdušné čary jako letadla na ranveji a teplo se nás zmocnilo více nežli strach před písemkou. Chudáci kluci měli fakt smůlu, poněvadž se stali nejsnazším terčem. Holky si nebraly servítky a jako nefalšované bojovnice bránily zuby nehty svoji něžnou konstrukci. Přihlížející se náramně bavili. Místnost se zaplnila smíchem a především vatou vypadávající z měkkých podhlavníků.
Ve chvíli, kdy každého přemohla únava, všechno utichlo. Jediné, co se ozývalo, byly tlumené hlasy z druhé místnosti, kde se paní učitelka Lašová a Slávek se Simčou domlouvali na noční program, jímž nás dostanou „vyšťavené do betlí“. My jsme mezitím, znavení a upocení, polehávali a nabírali trochu síly na velkolepý závěr celičkého úterka – na noční hru.
Okamžiky tohoto přátelského válčení snad uvízly v paměti všech přítomných. Letošní adaptační pobyt se dle názoru naší skupinky skutečně vydařil a těšíme se na další kolektivní výlet.

Noční hra

Vždycky na začátku nového školního roku jezdí jednotlivé třídy naší školy na dvoudenní adaptační pobyt, který se už tradičně koná v Čučicích na faře. Letos jsme jeli opět.
Celý den jsme hráli hry, ale měli jsme i dostatek volného času. Po večeři, jež znamenala opékání špekáčků, jsme měli chvilku na přípravu šátků a vhodného oblečení a obutí do terénu.
Naši vedoucí Simona a Slávek nám zavázali oči a zavedli nás do kruhu židliček uprostřed společenské místnosti. „Pozor, pozor! Ve městě se objevily masožravé rostliny jménem Trifidi, které všechno ničí. Po chemické havárii většina lidí oslepla, pouze několika jedincům zůstal zrak neporušen. Vy, co vidíte, vezměte s sebou tolik osob, kolik můžete, a odveďte je na bezpečné místo na ostrově,“ ozvalo se hlášení rozléhající se celým pokojem.
Postupně nás všechny vyvedli ven z fary. Každou skupinu vedl jeden spolužák, který viděl, ovšem ten vůbec nesměl mluvit. Naše cesta postupovala podél zahrady, silnice, kostela, ale i kolem hospody a hřiště. Nebylo ani trošku příjemné jít a nevědět kam, a ještě k tomu se zavázanýma očima. Nejzáludnější byl ovšem skok do neznáma. Hlavou se nám honilo: „Kde to jsme? Co se to děje? Áááá!“ Noha každého z nás nedopadla na očekávaný schodek, nýbrž o třicet centimetrů níž. Nikdo to vůbec nečekal. Nejspíš to bylo pro všechny frustrující. Nakonec jsme v pořádku dorazili na určené místo. Na úplném konci hry jsme byli obdařeni sladkou odměnou – tyčinkou Twix.
Tato hra pro nás měla velký význam. Vyzkoušeli jsme si chodit jako slepí lidé a také jsme se naučili důvěřovat svým spolužákům.

Šajba, šajba, lusk

Byl teplý a příjemný den. Všichni naši spolužáci odpočívali na pokojích. Už jsme byli zvědaví, co si pro nás instruktoři připraví za další zábavu.
V pokojích bylo hrobové ticho a najednou se ozvalo: „Všichni se dostaví k ohništi na zahradě.“ Když jsme byli pohromadě, oznámili nám, že nás čeká hra Šajba, šajba, lusk. Tato soutěž byla velmi zajímavá, ale také zábavná. Napřed jsme si mysleli, že to bude úplná novinka, ale poznali jsme, že ji vlastně známe.
Bylo to úplně jednoduché. Měli jsme se rozdělit na dvě skupiny. Z každého družstva vyběhl jeden hráč a ti dva pak mezi sebou vedli souboj jako ve hře Kámen, nůžky, papír, teď. Ale aby to nebylo tak jednoduché, měli při tom říkat šajba, šajba, lusk. A navíc také musel z týmu, který prohrál, vybíhat další a další soutěžící, měl zkusit zastavit výherce z družstva protivníků a vést s ním další souboj.
Když nám všechno vysvětlili, zábava mohla začít. Rozdělili jsme se do dvou skupin, a to na jablka a hrušky. Po zapísknutí vyběhly napřed hrušky a vzápětí také jablka. Někteří žáci vyhráli hned na začátku, a tak si mohli jít sednout. Ale ti, kteří prohráli, se vraceli zpět – třeba i několikrát. Hra pořád pokračovala, až začal boj mezi několika lidmi o to, kdo zvítězí. Mnoho hráčů už sedělo na trávě. Hlasitě povzbuzovali svůj tým křičením: „Do toho, do toho, ty ho porazíš!“
A teď přišel poslední okamžik hry, boj mezi posledními dvěma lidmi. Ostatní sedí na palouku jako přikovaní a čekají. Utkání je dlouhé! Zbývá poslední soupeř. Je to napínavé! Jen pár vteřin... Vítězí družstvo jablek! Jablka jsou šťastná, ale hrušky vyjadřují své zklamání.
Tato hra se nám velice líbila, protože byla zajímavá a hlavně napínavá. Bavili jsme se při povzbuzování a nakonec jsme i zvítězili. Jablka měla prostě jednoznačně štěstí.